Coleoptera > Polyphaga > Cucujiformia > Chrysomeloidea > Orsodacnidae

Název čeledi Orsodacnidae je odvozen od jména typového rodu Orsodacne Latreille, 1802. Rodové jméno Orsodacne je složeno ze dvou řeckých slov:

• Orsos (oρσoˊς) – toto slovo v řečtině znamená "střevo", "útroba" nebo "zadní" / "zadek" (s odkazem na zadní část těla). Přesnější výklad je ale obtížný.
• Dákné (δαˊκνη) – znamená "kousnutí" nebo "žravý" / "kousavý".

Ačkoli je přesný význam složeniny nejasný a neexistuje pro ni jednotný etymologický výklad, nejpravděpodobnější interpretace odkazuje na kousavý (žravý) způsob života brouků, resp. jejich larev, které se živí rostlinnými pletivy, nebo na tvar jejich ústního ústrojí.

Historie

Čeleď Orsodacnidae je poměrně malá a byla popsána C. G. Thomsonem v roce 1859. Historicky byla tato skupina často považována pouze za podčeleď Orsodacninae v rámci mnohem větší a druhově bohaté čeledi mandelinek (Chrysomelidae). Až novější taxonomické a fylogenetické studie, zejména založené na morfologických a molekulárních datech (DNA), potvrdily její dostatečnou odlišnost a oprávněnost samostatného zařazení na úrovni čeledi v rámci nadčeledi Chrysomeloidea. Toto vymezení jako samostatné čeledi je v současné entomologické literatuře obecně přijímáno.

Fossilní nálezy rodu Aulacoscelis z křídových usazenin ukazují velkou stáří skupiny (fosilie známé z rané křídy).

Morfologie

Zástupci čeledi Orsodacnidae jsou obvykle malí až středně velcí brouci. Velikost dospělců se pohybuje přibližně od 3 do 8 mm.

Tělo obvykle podlouhlé a mírně zploštělé. Hlava je malá a za očima zúžená do jakéhosi "krku". Na první pohled připomíná spíše tesaříky z podčeledi Lamiinae (kozlíčci) nebo některé mandelinky (Chrysomelidae). Krovky (elytra) mohou být hustě tečkované. Tykadla jsou nitkovitá, poměrně dlouhá, dosahující přibližně do poloviny délky těla. Nohy jsou dlouhé a štíhlé, adaptované k chůzi a přichycení na listech. Tarsy (chodidla) jsou čtyřčlánkové (pseudotetramerické), což je znak typický pro nadčeleď Chrysomeloidea, ale čtvrtý článek je skrytý v zářezu třetího.

Barvy bývají převážně nenápadné, v odstínech adaptovaných k chůzi a přichycení na listech - hnědé, žlutohnědé, tmavě hnědé až černé. Některé druhy mohou mít kovový lesk nebo kontrastní zbarvení hlavy a krovek. Zbarvení je obecně velmi variabilní a často se u jednoho druhu objevuje dichroismus nebo polymorfismus (mnohotvárnost). Například u evropského druhu Orsodacne cerasi se mohou vyskytovat jedinci s celým tělem žlutohnědým (žlutý s černou hlavou a nohami), hnědým, ale také s modrým, zeleným či kovově fialovým leskem (dichroismus). Krovky mohou mít různé kombinace černé a žluté či červené barvy.

Pohlavní dimorfismus (rozdíl mezi samcem a samicí) je u rodu Orsodacne nenápadný a neprojevuje se výraznými sekundárními pohlavními znaky.

Bionomie

Zástupci čeledi Orsodacnidae jsou především fytofágní (býložraví), xylosaprofágní a xylomycetofágní druhy s výskytem spojeným s vegetací. Jejich typický habitat je spojen zejména s listnatými či smíšenými biotopy, keři nebo okraji lesů. Některé druhy se vyskytují i v otevřenější krajině, na keřích nebo na bylinách. Obecně jsou to spíše brouci asociovaní s hostitelskými rostlinami než se specifickým půdním či vodním biotopem. Dospělci se vyskytují zejména na květech dřevin a bylin, kde se živí pylem a okusují listy a květy (často na květech třešní, hlohů, bezů, jeřábů apod.). Najdeme je především v časném jaru.

Larvy mají xylomycetofágní (živící se houbami v dřevě) nebo xylosaprofágní (živící se rozkládajícím se dřevěným materiálem) způsob života, což je klíčový rozdíl oproti většině larev mandelinek (Chrysomelidae), které jsou převážně fytofágní (žerou listy). Larvy Orsodacne se vyvíjejí skrytě, nejspíše ve starém, hnijícím dřevě (trouchnivějící pařezy, padlé kmeny), což je v souladu s jejich primitivním postavením v rámci nadčeledi Chrysomeloidea.

Indicative numbers of representatives of selected taxonomic units in individual regions

Největší

Největší zástupci čeledi se nacházejí v rodu Aulacoscelis (Neotropická oblast), které jsou také větší, ale nepřesahují horní hranici velikosti čeledi, která je 8 mm. V České republice je největším zástupcem Orsodacne cerasi, který dosahuje velikosti až 8 mm.

Nejmenší

Velikost nejmenších zástupců se pohybuje kolem 2,5 mm. V České republice je nejmenším druhem Orsodacne humeralis, který dosahuje nejmenší velikosti 4 mm.

Nejvzácnější

Vzácné druhy jsou pravděpodobně soustředěny v málo prozkoumaných neotropických oblastech, kde se vyskytují rody Aulacoscelis a Janbechynea. Jediný druh rodu Janbechynea byl popsán z Jižní Ameriky, a je proto vzácný a má omezené rozšíření.

V rámci ČR jsou oba druhy rodu Orsodacne považovány za roztroušeně se vyskytující, spíše lokální a nehojné druhy, které preferují teplejší a sušší lokality nebo staré lesy. Nejsou však v České republice vedeny jako kriticky ohrožené (CR) nebo ohrožené (EN). Jejich vzácnost je spíše lokálního charakteru a závisí na zachování vhodných biotopů (zejména staré dřevo pro larvy).

Zajímavosti

• Janbechynea: Rod Janbechynea je pojmenován na počest významného českého entomologa Jana Bechyněho, který se specializoval na mandelinky (Chrysomelidae) a působil v Jižní Americe.
• Paleontologie: Fosilní nálezy čeledi Orsodacnidae pochází již z rané křídy (Aptian-Albian) ze skupiny Santana v Brazílii, což poukazuje na jejich starobylost a na to, že se jedná o velmi starou, reliktní skupinu v rámci nadčeledi Chrysomeloidea.
• Vývoj larev: Přechod k xylomycetofágii larev, tedy k životosprávě na rozkládajícím se dřevě a houbách, je považován za primitivní znak, který je blízký tesaříkům (Cerambycidae), a odlišuje Orsodacnidae od většiny modernějších mandelinek, kde se larvy živí zelenými částmi rostlin.

Examples of global representatives of the family

Aulacoscelis candezei

Aulacoscelis candezei

Aulacoscelis nahuatl

Janbechynea fulvipes

Examples of Czech representatives of the family

Orsodacne cerasi

• Bezděk J., Mlejnek R.: Folia Heyrovskyana: Coleoptera: Megalopodidae, Orsodacnidae, Chrysomelidae (Donaciinae, Criocerinae), Icones insectorum Europae centralis, Series B, 27: 1-63, 30 September 2016, Nakladatelství Kabourek, Zlín, 2016
• Bouchard P.: The Book of Beetles, A Lifesize Guide to Six Hundred of Nature’s GEMS, Ivy Press, East Sussex, 2014
• Dlouhý F.: Brouci, Soustavný popis nejdůležitějších českých brouků s návodem, kterak zakládati sbírky broukův. 2. vydání, Nakladatel I. L. Kober, Praha, 1912
• Hůrka K.: Brouci České a Slovenské republiky, -, Nakladatelství Kabourek, Zlín, 2017
• Klapálek F.: Atlas brouků středoevropských, část 1, Nakladatel I. L. Kober, Praha, 1903
• Kliment J.: Čeští brouci, Dílo o broucích Čech, Moravy a Slezka, Vydal autor, 1899
• Leschen R., Beutel R.: Handbook of Zoology, Arthropoda: Insecta, Coleoptera: Beetles, Ed. 1, Volume 3: Morphology and Systematics (Phytophaga), Walter de Gruyter GmbH, Berlin/Boston, 2014