Coleoptera > Adephaga > (Geadephaga) > (Caraboidea) > Cicindelidae

Etymologie čeledi Cicindelidae pochází z latinského slova "cicindela", které znamená "světluška", "svítilna" nebo "jiskra". Tento název odkazoval na kovově lesklý (někdy až jiskřivý) povrch těla mnoha druhů svižníků, což mohlo evokovat třpyt nebo záblesk světla. Jméno tak odkazuje na lesklou barvu a rychlý, bleskový pohyb brouka na slunci.

Historie

Čeleď Cicindelidae byla poprvé popsána francouzským entomologem Pierrem André Latreillem v roce 1802. Původ a existence Cicindelidae se datuje již od střední křídy (fosilní nálezy, např. v jantaru z Kachin). Po dlouhou dobu byly svižníci považováni za podčeleď Cicindelinae v rámci čeledi Carabidae (běžně užívaný přístup v mnoha starších faunistických přehledech). V posledních letech (zejména práce publikované kolem roku 2020 a následně) se na základě molekulárních a fylogenetických studií stále více prosazuje pojetí svižníků jako samostatné čeledi Cicindelidae, která je sesterskou linií ke Carabidae v rámci Adephaga. Klíčová práce, validující oddělení, je Duran & Gough et al. (Duran, D.P. and Gough, H.M. (2020), Validation of tiger beetles as distinct family (Coleoptera: Cicindelidae), review and reclassification of tribal relationships. Syst Entomol, 45: 723-729. https://doi.org/10.1111/syen.12440) a související molekulární studie publikované v Systematic Entomology a dalších recenzovaných zdrojích. Tento přechod od podčeledi k čeledi je nyní široce akceptovaný v odborné literatuře, i když některé databáze nebo starší práce ještě odkazují na starší pojetí.

Morfologie

Svižníkovití jsou obecně malí až středně velcí brouci. V České republice se jejich velikost pohybuje zhruba od 6,5 do 20 mm. V celosvětovém měřítku je toto rozpětí mnohem širší. Zatímco nejmenší druhy mohou měřit jen několik milimetrů (cca 4-5 mm), největší zástupci, zejména z rodu Manticora z Afriky, mohou dosáhnout délky těla až 40 - 70 mm.

Svižníci jsou proslulí svým štíhlým, dravým vzhledem a adaptacemi pro rychlý pohyb a lov. Jsou nápadně zbarvení, často kovově (metalicky) zelení, modří, bronzoví nebo s pestrými vzory (skvrnami, pásky). Mnohé druhy mají iridiscentní, kovové zbarvení (zelené, modré, bronzové), jiné jsou matné nebo tmavě zbarvené. Hlava je nápadně široká s velkýma, vypouklýma složenýma očima, které poskytují výborné zorné pole pro aktivní lov. Kusadla jsou mohutná, dlouhá a šavlovitě (srpovitě) zahnutá, se silnými zuby - ideální pro uchopení a usmrcení kořisti. Nohy jsou extrémně dlouhé a štíhlé (podobně jako u střevlíků), přizpůsobené pro rychlý běh. Svižníci patří, při porovnání dosahované rychlosti k velikosti těla, k nejrychlejšímu suchozemskému hmyzu. Při běhu dosahují rychlosti až 9 - 13 km/h.

Fenomén dichroismu (nebo šířeji strukturního zbarvení a iridescence) je u svižníků běžný. Jejich kovové barvy nejsou způsobeny jen pigmenty, ale hlavně mikroskopickou strukturou kutikuly, která láme světlo v různých úhlech, což může vést ke zdánlivé změně barvy v závislosti na pozorovacím úhlu.

Pohlavní dimorfismus (rozdíl ve vzhledu mezi samcem a samicí) je u svižníků méně výrazný než u mnoha jiných čeledí brouků, ale existuje. Samci mívají často rozšířené první tři články předních chodidel (tarsů), které používají při kopulaci k uchopení samice. Někdy se liší ve velikosti (samice mohou být mírně větší a robustnější) nebo ve tvaru horního pysku (labrum).

Bionomie

Svižníkovití obývají především otevřená, prosluněná a xerotermní (teplá a suchá) stanoviště s řídkou nebo žádnou vegetací. Mají rádi písčité a obnažené plochy, jako jsou písčiny, duny, písečné pláže či říční a jezerní náplavy. Původní říční náplavy jsou u nás po regulaci řek vzácné, proto svižníci často nacházejí útočiště na sekundárních biotopech, jako jsou pískovny, hliniště, odkaliště, lomy nebo štěrkovny. Dále vyhledávají suché, prosluněné lesní cesty, paseky, okraje borových a světlých lesů. Suché, travnaté a křovinaté stepi a teplé stráně jsou dalšími biotopy, kde můžeme svižníky vidět. Existují i druhy v horských partiích, adaptované na štěrky a kamenné svahy. Jsou považováni za bioindikátory - jejich výskyt indikuje zachovalost a kvalitu specifických, často ohrožených, otevřených biotopů. 

Svižníci jsou jak v dospělém stadiu (imago), tak v larválním stadiu neúnavní dravci (predátoři). Jejich anglický název „Tiger Beetles“ (tygří brouci) je odrazem jejich agresivních loveckých návyků. Dospělci aktivně loví a při tom spoléhají na svůj vynikající zrak a extrémní rychlost běhu. Při pronásledování kořisti ji občas, díky vysoké rychlosti běhu, přestanou vidět a musí se zastavit, aby ji znovu zaměřili. Potravu tvoří drobný hmyz (mouchy, mravenci, menší brouci), pavouci a další bezobratlí, které rychle uchopí svými silnými, šavlovitými kusadly. Svou kořist drží v kusadlech a vylučují na ni trávicí šťávy, které ji rozloží a přemění na tekutou kaši. Tu potom brouk nasává. Jsou aktivní obvykle přes den za plného slunce. Některé africké a americké rody (Megacephala, Manticora) jsou naopak aktivní v noci.

Larvy žijí v kolmých, svislých norách (chodbičkách), které si vyhrabávají v písčité či hlinité půdě, a které mohou být až metr hluboké. S hlavou a předohrudí uzavírají vchod nory a při tom se fixují hákovitým výběžkem na 5. zadečkovém článku. Orientují se zrakem a kořist napadají v bezprostředním okolí chodby, z níž se vysunují jen po zadohruď. Když se kořist (drobný hmyz nebo pavouci) přiblíží, larva bleskurychle vystřelí z nory, uchopí kořist kusadly, vtáhne ji do nory a sežere. Pohyb nahoru v noře je umožněn hřbetními háky na zadečku, které brání sklouznutí zpět. Kuklí se na dně nory, nejčastěji po dvouletém vývoji.

Orientační počty zástupců vybraných taxonomických jednotek v jednotlivých regionech

Největší

Největší svižníci patří do afrického rodu Manticora (např. Manticora imperator, Manticora tuberculata nebo Manticora latipennis) a dosahují délky těla 40 až 70 mm. Tyto robustní druhy jsou často nelétaví a aktivní v noci. V České republice je největším zástupcem čeledi svižník lesní (Cicindela sylvatica) s délkou těla až 20 mm. Další největší české druhy (např. Cicindela campestris) dosahují spíše horní hranice lokálního rozsahu, tedy 12 až 15 mm.

Nejmenší

Ve světě existují drobné druhy v tropických oblastech s délkami těla kolem 4–6 mm. Mohou mezi ně patřit například některé druhy rodu Habrodera s délkou těla kolem 6 mm. V České republice se velikost menších druhů pohybuje okolo 6 – 8 mm. Mezi ty nejmenší druhy patří svižník německý (Cylindera germanica) s délkou 7,5 - 10,5 mm a svižník písčinný (Cylindera arenaria viennensis) s délkou 6,5 - 10 mm.

Nejvzácnější

Ve světě jsou některé lokální endemity a druhy s omezenými písčitými biotopy ohrožené regionálně i globálně (např. druhy z pískových dun, pobřežních biotopů nebo izolovaných halofilních lokalit). Jako příklad bývají v literatuře uváděny druhy s extrémně omezeným rozšířením v Severní Americe i v Evropě. Tyto druhy jsou často vázány na malé, izolované lokality (např. Cicindela albissima v USA vázaný na specifické písečné duny). V České republice je většina druhů svižníků v různé míře ohrožená v důsledku ztráty přirozených otevřených biotopů (regulace řek, zarůstání pískoven). Mezi nejvzácnější patří:

• Svižník písčinný (Cylindera arenaria viennensis): V ČR velmi vzácný a lokálně se vyskytující druh, který je vázán na rozsáhlé plochy jemného písku bez vegetace (náplavy, pískovny). Jeho znovuobjevení v lokalitách s přírodě blízkou obnovou je považováno za ochranářský úspěch.
• Svižník Cicindela soluta pannonica: Historicky velmi vzácně na jižní Moravě, o recentním výskytu nejsou spolehlivé informace.

Zajímavosti

• Rychlost a lov: Svižníci jsou proslulí svou rychlostí. Když svižník běží plnou rychlostí (až 2,5 m/s = 9 km/h), jeho oči nedokážou zpracovat obraz tak rychle, aby se orientoval. Proto musí během pronásledování kořisti na krátký okamžik zastavit, aby se zorientoval a kořist znovu zaměřil. Je to fascinující "strategie stop-start" (zastavit-rozběhnout se).
• Indikátory životního prostředí: Díky svým specifickým nárokům na otevřené a nezastíněné biotopy jsou svižníci celosvětově uznáváni jako důležití bioindikátoři stavu životního prostředí.
• Larvální ochrana: Larvy svižníků jsou mistři v maskování. Mají silně sklerotizovanou, zploštělou hlavu a štít, které dokonale uzavírají otvor nory a splývají s okolní půdou.
• Mimikry: Některé druhy svižníků jsou známé Batesovskými mimikry, kdy napodobují vzhled či zvuk nebezpečného hmyzu (např. zvukem reagují na ultrazvuk netopýrů, imitují tak jedovaté motýly).
  Poznámka: Batesovské mimikry (neboli Batesova miméze) je typ ochranné adaptace, při níž se neškodný nebo jedlý druh živočicha (napodobitel, mimetik) vzhledově (zbarvením, tvarem) napodobuje jiný, nebezpečný, jedovatý nebo nepoživatelný druh (model). Cílem je odradit predátory, kteří se již naučili modelu vyhýbat.
• Silná specializace na substrát: mnoho druhů je úzce vázáno na konkrétní typ půdy (písek, jíl, štěrk), což způsobuje vysoký endemismus a současně vyšší zranitelnost při změně habitatů. 

Příklady světových zástupců čeledi

Manticora mygaloides

Habrodera nitidula

Cicindela albissima

Cicindela albissima (larvae)

Cicindela chinensis

Megacephala regalis

Příklady českých zástupců čeledi

Cicindela campestris

Cicindela campestris (larvae)

Cylindera arenaria

Cicindela sylvatica

Odkazy v lexikonu

	Katalog čeledi Cicindelidae Střední Evropy
	Taxonomický atlas čeledi Cicindelidae České republiky
	Determinační klíče čeledi Cicindelidae