Coleoptera > Polyphaga > Clambiformia > Clamboidea > Eucinetidae

Název čeledi Eucinetidae je odvozen od jména typového rodu Eucinetus, který popsal německý entomolog Ernst Friedrich Germar v roce 1818. Rodové jméno Eucinetus má původ v řečtině:

• eu- (řecky εὖ) znamená dobrý, pravý, správný,
• kinetos (řecky κίνητος) znamená pohybující se, pohyblivý.

Doslovný překlad by mohl být "dobře se pohybující" nebo "skutečně pohyblivý". Tento název pravděpodobně odkazuje na typickou únikovou reakci, kterou tito brouci předvádějí. V němčině se jim říká „Purzelkäfer“ (překl. „přemetníci“) právě proto, že v případě ohrožení provádějí rychlé, „purzelnde“ (přemetové, skákavé) pohyby, aby unikli.

Historie

Čeleď Eucinetidae byla popsána francouzským entomologem Jeanem Théodorem Lacordairem v roce 1857. V rámci historického vývoje klasifikace brouků byla tato skupina předmětem přesunů a redefinic. Původně byla řazena do dnes již nepoužívané série Dascilliformia (Crowson, 1955), která byla později redefinována. Crowson (1960) odstranil skupinu Eucinetoidea (dnešní Scirtoidea) z Dascilliformia a přesunul ji do nové série Elateriformia.

Moderní pojetí fylogeneze (např. práce Crowsona) potvrdilo blízký vztah čeledi Eucinetidae k čeledím Clambidae a Scirtidae, s nimiž často tvoří nadčeleď Scirtoidea (někdy se starším názvem Eucinetoidea). Nicméně, Eucinetidae byla obecně vnímána jako samostatná čeleď již od svého popisu a nebyla široce zařazena jako podskupina jiné čeledi.

V současné době je (podle práce Bouchard, 2024 - Patrice Bouchard, Yves Bousquet, Anthony E. Davies, Chenyang Cai, On the nomenclatural status of type genera in Coleoptera (Insecta). ZooKeys 1194: 1–981 (2024), Published: 13 March 2024, ZooKeys, 2024) čeleď Eucinetidae řazena společně s Clambidae, Derodontidae a Mesocinetidae v rámci nadčeledi Clamboidea.

Čeleď má dlouhou evoluční historii, což dokazují nalezené fosilní rody (např. z křídového jantaru).

Morfologie

Eucinetidae jsou poměrně malí brouci. Jejich délka těla se obvykle pohybuje v rozmezí 0,8 mm až 4,0 mm. Dospělci (imaga) mají velmi charakteristický, eliptický nebo vejčitý a silně klenutý (vypouklý) tvar těla, který na první pohled připomíná semínko. Tělo je většinou černé nebo hnědé a často jemně ochlupené. Hlava je malá a silně ohnutá dolů a dozadu, často skrytá pod štítem, což přispívá k celkově kompaktnímu, vejčitému tvaru. Výraznou morfologickou charakteristikou jsou velké coxální destičky (coxal plates), které zakrývají významnou část prvního ventritu břicha (prvního segmentu břišní strany). Tarsální vzorec je 5‑5‑5 (pět článků na všech třech párech nohou) je významným diagnostickým kritériem. Tykadla bývají jedenáctičlánková, dlouhá a nitkovitá, někdy s mírným ztlustnutím na konci. Štít je poměrně velký a široký.

U asi poloviny rodů Eucinetidae jsou ústa (zejména přední část jako je labrum) modifikována pro suckcionální (sací) způsob krmení – to znamená, že brouci mohou nasávat tekutiny (živiny).

Bionomie

Eucinetidae jsou celosvětově rozšíření (kosmopolitní), ale vyskytují se především v lesních biotopech, jak listnatých, tak jehličnatých nebo smíšených. Upřednostňují místa s bohatou a vlhkou půdní a listovou hrabankou (detritem) nebo rozkládající se organickou hmotou. Larvy i dospělí jedinci jsou silně spojeni s biotopy bohatými na houby (jsou to mykofágové). Typicky je lze najít:

• V půdní hrabance a rozkládajícím se listí,
• Pod odlupující se kůrou odumřelých nebo padlých stromů, zvláště tam, kde je kůra pokrytá houbami,
• Ve starých trouchnivějících houbách a dřevu.

Dospělci se živí různými druhy hub nebo houbovými spórami. U rodů s modifikovanými ústy (sací ústrojí) je adaptace pro nasávání živin z hub (nebo možná houbových výtrusů) považována za evoluční specializaci. Brouci jsou často aktivní v noci a přes den jsou skrytí ve svém biotopu.

Larvy také žijí v substrátu bohatém na houby a živí se jimi, zejména různými houbami a jejich spórami, které rostou v detritu nebo pod kůrou. Jejich vývoj je poměrně málo prozkoumán, ale vazba na houby je zde stěžejní.

Orientační počty zástupců vybraných taxonomických jednotek v jednotlivých regionech

Největší a nejmenší

V rámci čeledi nejsou extrémně variabilní velikosti, ale větší druhy dosahují velikosti cca 4 mm. Například Eucinetus meridionalis dosahuje 3 - 4 mm nebo rod Euscaphurus (Casey, 1885) zahrnuje druhy s robustnějším tělem.

Nejmenší druhy čeledi se naopak svými rozměry blíží spodní hranici, která je 0,8 mm. Příkladem může být rod Tohlezkus, který zahrnuje velmi malé druhy (kolem 1 mm).

Nejvzácnější

V České republice jsou zástupci čeledi Eucinetidae považováni obecně za vzácné nebo lokálně se vyskytující s velmi malou početností.

Z důvodu jejich skrytého způsobu života a malé velikosti se jen obtížně určuje přesná míra jejich vzácnosti, ale jsou to obecně faunisticky zajímavé druhy.

V celosvětovém měřítku stojí za zmínku rody jako Jentozkus a Tohlezkus, které popsal švýcarský entomolog českého původu Stanislav Vít, pracující v Ženevě. Tyto rody jsou známy jen z omezených lokalit (např. jeskyně na Kanárských ostrovech v případě rodu Jentozkus) a představují endemity nebo vzácné, specializované skupiny.

Zajímavosti

• Sací ústrojí: Přítomnost silně modifikovaných ústních částí u některých rodů je zvláštní a evolučně významná – ukazuje adaptaci na velmi specializované krmné biotopy (houby).
• Paleontologická historie: Fosilní rody (např. Cretohlezkus v jantaru) ukazují, že suktoriální (sací) ústrojí mohlo být přítomno již v druhohorním období.
• Endemické a kavernikolní rody: Zmíněné rody Jentozkus a Tohlezkus jsou příkladem, jak specializace na specifické, izolované biotopy (jako jsou jeskyně) může vést ke vzniku unikátních a geograficky omezených druhů (endemismu). Jejich jména jsou poctou entomologovi Vítovi (Jentozkus je odvozeno ze jména Vítovy ženy Jarmily a Tohlezkus je hříčka).
• Rychlé pohyby: Typický únikový manévr spočívající v provádění rychlých „přemetů“ je zajímavým etologickým rysem, který stojí za německým pojmenováním "Purzelkäfer".

Příklady světových zástupců čeledi

Euscaphurus spinipes

Tohlezkuz rufus

Příklady českých zástupců čeledi

Eucinetus haemorrhoidalis

• Beutel R., Leschen R.: Handbook of Zoology, Arthropoda: Insecta, Coleoptera: Beetles, Ed. 2, Volume 1: Morphology and Systematics (Archostemata, Adephaga, Myxophaga, Polyphaga partim), Walter de Gruyter GmbH, Berlin/Boston, 2016
• Bouchard P.: The Book of Beetles, A Lifesize Guide to Six Hundred of Nature’s GEMS, Ivy Press, East Sussex, 2014
• Dlouhý F.: Brouci, Soustavný popis nejdůležitějších českých brouků s návodem, kterak zakládati sbírky broukův. 2. vydání, Nakladatel I. L. Kober, Praha, 1912
• Hůrka K.: Brouci České a Slovenské republiky, -, Nakladatelství Kabourek, Zlín, 2017
• Klapálek F.: Atlas brouků středoevropských, část 1, Nakladatel I. L. Kober, Praha, 1903
• Kliment J.: Čeští brouci, Dílo o broucích Čech, Moravy a Slezka, Vydal autor, 1899
• Miłkowski M.: Nowe stanowiska Eucinetus haemorrhoidalis (GERMAR, 1818) (Coleoptera: Eucinetidae) w okolicach Radomia, Wiadomości Entomologiczne, Vol. 39 (1); online 3N, 5–6, (2020), Poznań: 11 luty 2020, 2020
• Szalóki D., Tallósi B.: New records of two beetle species in Hungary (Coleoptera: Silvanidae, Eucinetidae), Folia Entomologica Hungarica, (2022), Volume 83, pp. 109−114, 22 November 2022, 2022